Postbellum

 

 Postbellum

Ljuba Václavová (1941)

.
  Ljuba Václavová (1941)
Žij tak, aby se na tebe hezky vzpomínalo, až už tu nebudeš

To se dá udělat jedině, když bys mezi ně vlezla a změnila to zevnitř

„Poučená teda tím, jak jsme si udělali tu organizaci na základní škole, abysme se dostali na střední školu, tak jsem si myslela, že když je člověk šikovnej a chytrej, tak že i tenhle režim může nějakým způsobem obejít. Bylo po Stalinově smrti, po Gottwaldově, byl Zápotocký, když jsem na tý škole byla. Samozřejmě ještě existovaly ošklivý věci, ale přesto jsme si mysleli, že se dá něco dělat. A dělali jsme. Já jsem tam [na konzervatoři] zase vstoupila do výboru ČSM. Vydávali jsme ten časopis díky tomu... Tak jsme se tenkrát radili s rodičema, opravdu poctivě, a já jsem říkala: ‚Vy jste nikdy nic neudělali‘, a táta mně na to řekl: ‚To se dá udělat jedině, když bys mezi ně vlezla a šla a začli to rozdělávat zevnitř. A na to nikdo nemáme.‘ A já jsem tehdy řekla: ‚My na to máme!‘ A já jsem tam skutečně šla, manžel a několik kamarádů, domluvili jsme se s několika kantory a říkali nám: ‚Ano, my vám pomůžeme a prostě začnem tady tu organizaci spravovat s tím, že ty stalinisty vy vyšoupete. Jako mladý přijdete, my vás zvolíme a takhle...‘ ‚A mě tahleta věc úplně, úplně sesypala. A viděla jsem hlavně, že ty lidi, který nám, s kterejma jsme se bavili na chodbě, byli normální a slibovali nám, že nás tam podpořej, když s něčím přijdem. A ve chvíli, kdy se zavřely dveře a byla ta schůze, tak tam se držela ta stranická morálka. Nikdo si nedovolil říct svůj názor, ten říkal zas až na chodbě. A já jsem si uvědomila, do čeho jsem to vlezla a že jsem vlastně poprvé udělala něco proti něčemu. A já jsem poprvé šla destruktivně. A to se nesmí udělat! Já to od tý doby vím, že se to nesmí udělat. Já jsem tam skutečně přestala chodit, vymluvila jsem se, že jsem v jiném stavu. Vůbec nevím, jak to bylo dál. Já jsem to léta mazala z hlavy, ale vím, že jsem se rozhodla, že prostě nepůjdu na vejšku, protože jsem věděla, že když bych se tam dostala, tak se tam dostanu jenom díky tomu, že jsem v tý partaji. Nebo by si to lidi mysleli, že jsem se tam dostala kvůli tomu. Tak jsem vůbec nepodala přihlášku, ačkoliv jsem strašně chtěla dělat operní režii.“

  • narodila se 19. května 1941 v Praze
  • byla svědkem bombardování Vysočan 25. března 1945
  • studovala operní zpěv na konzervatoři
  • roku 1961 vstoupila do KSČ
  • v roce 1966 byla ze strany vyloučena
  • pracovala jako asistentka režie v Československé televizi a ve Filmovém studiu Barrandov
  • v období normalizace žila v profesním ústraní
  • aktivně se účastnila revolučního dění kolem 17. listopadu 1989
  • po sametové revoluci působila v Nezávislém tiskovém středisku, Občanském fóru, týdeníku Respekt, spolupracovala s Československou a poté Českou televizí
  • je autorkou debatního cyklu Respektování a mnoha filmových dokumentů
  • jako fejetonistka spolupracovala s Lidovými novinami, českým vysíláním BBC a Rádiem Česko
  • mnoho let působila v Radě Asociace režisérů a scenáristů
  • padesát sedm let žije v manželství s hudebním skladatelem Jiřím Václavem, je matkou tří dětí
Pro spuštění videa je nutný nainstalovaný přehrávač Adobe Flash Player.
Materiály jsou převzaté z portálu www.pametnaroda.cz a veškerá práva k užívání těchto materiálů vycházejí z práv konkrétních projektů na tomto portále. Více se dočtete v profilu pamětníka zde.